V aktuálním letním čísle PRZESILENIE se dočtete o těchto hudebních souborech: Death In June, This Morn’ Omina, Pink Turns Blue, Haujobb, Ordo Rosarius Equilibrio, Diorama, Hybryds, Deathcamp Project, Pati Yang, Vic Anselmo, Golgatha, Bratrstvo Luny, Cloaks, Dazkarieh, Sen Zu, Calling Voice Project, Cabaret Grey a Human Steel.

Vítejte! Mám radost, že vám mohu položit pár otázek. Odpočinuli jste si už po Castle Party?
R.X. Thámo: Ave od Bratrstva Luny! Naše duše se ještě dnes sytí z ohromného zážitku, ze splnění snu vystoupit na hradní party v Bolkówě. Jinak nebudu skrývat celkovou únavu a potřebu trochu odpočívat. Od listopadu 2010 jsme pracovali prakticky pět měsíců v kuse na dvoj-CD „La Loba Ante Portas“. Album vyšlo v den jeho křtu v Praze 5. května a jeho přípravy stály také hodně sil. No a pak probíhalo ladění na Castle Party. Mohu říct, že festival pro mě skončil až premiérou patnáctiminutového televizního dokumentu „Bratrstvo Luny Part Of The Castle Party 2011“, který je nyní přístupný na YouTube v HD kvalitě, tak se určitě mrkněte. J

Před koncertem jsem si s vámi povídal o tom, že jste měli původně záměr k výstupu kapely prezentovat ještě scénické divadlo. Jaké byly reakce publika? Podařilo se vám docílit zamýšleného efektu?
R.X. Thámo: Vše proběhlo tak, jak jsme si to nachystali – dle rukopisu živé prezentace Bratrstva Luny. Na scéně nechyběly propriety, které jsou nedílnou součástí naší umělecké komunikace s publikem. Samozřejmě že oproti klubovému koncertu jsme byli značně limitovaní, a to zejména krátkým hracím časem a denním světlem. Při našich koncertech používáme nadstandardní světelný park a různé další efekty, které magicky dokreslují hudebně-divadelní přednes našich skladeb. V přiděleném čase 40 minut jsme jen tak tak stihli odehrát sedm písní, kterým oproti koncertům na domácí scéně chybělo ono dramatické vyznění umocněné například jejich uváděním verši. Takže v rámci omezených možností jsme bolkówskému publiku nabídli celkem vypovídající prezentaci našeho přístupu ke koncertní podobě Bratrstva Luny. Přijetí od fanoušků bylo velmi vřelé. K našemu velkému potěšení se mediálním éterem šířilo mnoho velmi pozitivních ohlasů a já bych jejich autorům chtěl touto cestou vzkázat, že všichni moc děkujeme za nezapomenutelné přijetí v jejich zemi!

Co je pravdy na tom, že se u vašeho stánku po koncertě tísnili fanoušci, aby si koupili CD a získali autogram?
R.X. Thámo: Spíše bych řekl, že plynule a spořádaně přicházeli, chvíli pobyli, prohodili pár slov a odnesli si zdarma nějakou tu památku v podobě plakátu, samolepky nebo newsletteru či zaplacenou upomínku v podobě trička nebo cédéčka. Musím říct, že tak velký zájem o Bratrstvo Luny nás šokoval. Prodat desetinu nákladu nového cédéčka, doprodat veškerá pánská trika „Goethit“ a po vyprodaném demu „Gotická duše“ z roku 2007 se na pár kusů přiblížit i k vyprodání debutového alba „Goethit“ (2009) – a to po jednom vystoupení!!! –, to nám přišlo skoro neuvěřitelné. No a autogramy a věnování patří neodmyslitelně k folklóru opravdových hudebních fajnšmekrů a člověka-tvůrce moc těší, když vidí zájem opatřit si jeho dílo signaturou.

Od vydání „La Loby“ již uběhl nějaký čas, proto bych se na ni chtěl několika otázkami zeptat – o to víc, že koncert na Castle Party ji víceméně prezentoval. Jak si tedy tuto desku ceníte za ty měsíce od jejího vydání?
R.X. Thámo: V srpnovém čísle SPARKu – nejpopulárnějšího rockového hudebního měsíčníku v České a Slovenské republice – vyšla recenze matadorského hudebního kritika Blackmoona na naše album, kterou jsme byli pozitivně šokováni. Normálně jste rádi, když vám magazín takového formátu věnuje sloupeček. My jsme se vyprsili na tři čtvrtě strany do speciálního formátu a obdrželi hodnocení šest hvězdiček ze šesti – v přepisu magazínu „dílo hodné mistrů“. Recenze nám vyšly i v dalších prestižních hudebních časopisech a všechny byly velmi dobré. Na naše dílo jsme hrdí a stojíme si za ním po všech stránkách. To, že my jako tvůrci jsme upřímně přesvědčení, že jsme udělali skvělé album po stránce hudební, zvukové, textové i grafické, je super. Ale skutečně úžasné je, když se k tobě přidá hudební kritika a hlavně fanoušci. „La Lobě“ se zkrátka daří a já věřím, že se nám poselství „Vlčí ženy“ podaří ještě více rozšířit nejen na domácí scéně, ale i ve spřízněném kraji na sever od našich hranic.

Deska je překrásně vydaná: dvoj-CD jako digibook a uvnitř texty ve třech jazycích. Vyplatí se v dnešní době vydávat něco takového, když většina lidí stahuje z internetu?
R.X. Thámo: Tak to je nekompromisní otázka. Podle našeho přístupu se to vyplatí, a kdybychom nedělali takto vymazlená cédéčka, nebudeme radši dělat nic. Mou filosofií vždy bylo, abych prostřednictvím svého hudebního projektu fanouškům – teď myslím opravdovým fanouškům, sběratelům, fajnšmekrům, kteří chápou, že je třeba své oblíbené kapely podpořit koupí jejich originálních produktů – dokázal nabídnout to, co bych si sám přál, aby oni nabízeli mně. Ale přiznávám, že tento přístup je nesmírně drahý, vše si financujeme sami, zatím nemáme vydavatele, tedy nestará se o nás žádný label. Na nové desce bychom rádi s někým spolupracovali. Ale uvidíme, nic nebudeme lámat přes koleno. A jedna věc je jasná: dalším cédéčkem budeme chtít překonat to současné. A kdo ho vlastní, tak ví, že to vůbec nebude jednoduché. Několik renomovaných českých publicistů přebal „La Loby“ (luxusní digibook s uměleckými kolážemi na šestatřiceti stranách) označilo za jeden z nejhezčích v dějinách české rockové scény! A to skutečně velmi potěší!

 Jak vypadá tvůrčí proces v Bratrstvu Luny? Co vzniká dřív – texty, nebo hudba?
R.X. Thámo: „La Loba Ante Portas“ je v pořadí třetí dlouhohrající počin autorského tandemu Lord Darkthep (hudba, aranže) a R. X. Thámo (texty, aranže). A uvádím záměrně třetí, protože spolupráce na „La Lobě“ se vyvinula do formy třech tvůrčích postupů: 1) text na hudbu, 2) hudba na text a 3) část textu a část hudby – vše v docela vyváženém poměru. Radost z tvorby dem, která si nahráváme s Lordem a z jejichž základu je pak spuštěna finální transformace skladeb v rámci týmu Luny, bych přál každému prožít. Je to něco, co je tak emocionálně silné, že by to mohlo vyrábět elektřinu. J

Máte na „La Lobě“ nějaké zvlášť oblíbené skladby?
R.X. Thámo: Pro mě to album nemá slabé místo, to říkám opravdu upřímně. Na „Goethit“ či „Gotické duši“ bych své oblíbené skladby vyjmenoval. Ale z „La Loby“? To je na mě asi moc brzo. I když do jisté míry zde může napovědět bolkówský setlist: „Bílé Karpaty“; „Továrny na smrt, Auschwitz-Birkenau“; „Signum Diabolicum“ a „Fantasmagorie“. A jedním dechem musím ještě přidat skladby „Misionář smrti“ a „La Loba Ante Portas“.

Lord Darkthep:  Já mám strašně rád skladbu „Srdce, které prošlo popelem“. Ta má jak impozantní text nesoucí otisk reálných kontur ze života nás i našich blízkých, tak hudbu, kde se podařilo skloubit hutnou riffovou stěnu vycházející z odkazu Isis, která se následně brodí klidnou a zasněnou pasáží evokující českou kapelu Priessnitz. Další pro mě silné skladby jsou „Když lekníny tiše se zhoupnou“ a „Jáma a kyvadlo“, které odkazují na mé doomové kořeny a dřívější hudební sebepoznávání v kapele Monasterial Crypt. Co se týče skladby jako celku, pokud bych se oprostil od svých niterných pocitů a motivů vybrat tu či onu píseň, doporučil bych případným náhodným posluchačům skladby „Misionář smrti“ a „Továrny na smrt, Auschwitz-Birkenau“, v nichž se podařilo skloubit náš potenciál téměř k dokonalosti (dokonalost je samozřejmě silné slovo, ale v daném čase a v jistém okamžiku prvního poslechu skladeb po masteringu myslím plně korespondující s tím, co jsme chtěli říct a jak jsme si vše před nahráváním zhruba vysnili).

 Album zní dobře jako celek. Chtěl bych se ale zeptat na dvě písně. Zaprvé „La Loba Ante Portas“ – jak vás napadla myšlenka španělského rytmu, která provází a udává její tóny?
Lord Darkthep:  Když jsme s RXT hovořili o konceptu desky, nastínil jsem mu, že miluji orientální hudbu a rád bych některý její prvek začlenil do té naší. RXT mi řekl, ať se nebojím, že chystá jednu píseň, kde se můžu vyřádit a kam se podobný motiv hodí. Byl jsem nadšený, a když jsem obdržel nástřel textu, začal jsem pracovat na hudbě. Motiv ze mě vyšel na popud textu, měl jsem kostru v hlavě, ale dotvořil jsem ho až po několikahodinovém jamování a upravování prvotního nápadu spolu se zpíváním textu. Díky tomu jsem pak úplně hladce přešel na pasáž „útěk vlků krajinou“. Snad nebude vadit, když prozradím, že na další desce hodláme v tomto duchu pokračovat, i když s trochu jinou tematikou.

 „Signum Diabolicum“ se odlišuje od desky jako celku, to proto bylo umístěno na druhé CD?
R.X.Thámo: V roce 2010 jsem plánoval vydat speciální singl „Fantasmagorie“, o jehož dramaturgii pomlčím, protože ten nápad je stále aktuální, i když se nakonec realizoval o něco později a jen způli. S Darkthepem jsme se nakonec domluvili, že nebudeme tříštit umělecký ani finanční kapitál a rovnou se pustíme do nahrávání nového alba, protože jsme už měli dostatek kvalitního materiálu. Nápad bonusového singlu byl tedy odložen o rok a nakonec spatřil světlo světa v jiné podobě. „La Loba Ante Portas“ je svým poselstvím uzavřený celek, na kterém po písni „Továrny na smrt, Auschwitz-Birkenau“ může přijít jen „Quo vadis, Domine?“ – a po ní už musí nastat ticho. Nebyla tedy jiná možnost než skladbu „Fantasmagorie“ vydat zvlášť. A jelikož kytarista Pšotek přišel se zajímavým nápadem, dostalo se mu požehnání a vznikl zatím jediný song, ke kterému složil hudbu někdo jiný než Lord Darkthep. Skladbu jsme ale od samého počátku považovali za bonus. A tak se nabídla ideální konstelace zatraktivnit „La Lobu“ speciálním bonusovým singlem. I s odstupem času jsem šťastný, jak jsme to pěkně vymysleli.

 Proč jste se rozhodli znovu nahrát skladbu „Fantasmagorie“?
R.X. Thámo: Ta skladba je pro mě velmi osobní erotickou mantrou. Není zde prostor psát o tom, jak jsme ji s Darkthepem skládali a pak si ji do čtyř hodin ráno přehrávali na kytaru a neustále zpívali. Moc jsem si přál, aby ta píseň dostala tu správnou hudební dynamiku a esoterický rozměr. A když jsme pak potkali norského kytaristu Pluta, z původních kontur přání se začala zhmotňovat mrazivě nádherná realita.

Jak jste se vlastně s tímto umělcem poznali?
R.X. Thámo: Náš hudební producent a bubeník Tomáš Kobdzey Kašpar pracoval jako zvukař v jednom z nejvyhlášenějších nahrávacích studií v Sonu. Tam měl jako zvukař na starosti nahrávání norské kapely Pluto And The Planets, což je právě Plutova kapela. Bylo to v roce 2008, kdy se s Plutem skamarádili, a Tom se dokonce začlenil do jeho kapely jako bubeník… a podržte se – dodnes létá do Norska na jejich koncerty! Tomáš má ohromné kvality, a navíc je vysokoškolsky vystudovaný bubeník. Nám se Plutova hra moc líbila. Úplně náhodou, opravdu shodou okolností, přiletěl Pluto v listopadu 2009 do Čech za Tomášem a my jako Bratrstvo Luny měli zrovna naplánovaný privátní křest „Goethit“ na panství Lorda Darkthepa. Kobdzey Pluta přivezl, dali jsme pár slivovic a plácli si, že na další desce s námi bude hrát. A přesně dle zvyků starých časů, kdy se poutníci domluvili, že „za rok a dva měsíce na tom rozcestí pod starým dubem“, a skutečně tam byli, tak přesně takhle vše nakonec proběhlo a Plutovo umění promluvilo do dvou našich skladeb. Perfektní je, že Pluto je takový srdcař, že za námi přiletěl i na křest „La Loby“ do Prahy a odehrál s námi i speciální set na letním Castle Party.

Když jsme u těch vašich hostů, proč někteří z nich nejsou stálými členy Bratrstva Luny? Je to přece už druhé album, na kterém se podílejí.
R.X.Thámo: A není to úplně jedno? Bratrstvo Luny je tvůrčí tandem, který si zve speciální hosty – špičkové muzikanty domácí a díky Plutovi už i zahraniční scény –, aby se účastnili dotažení a nahrání konceptů našich projektů. Je skvělé, že třeba zpěvák Maestro Xpíl (jen pro zajímavost vnuk velmi známého českého herce a držitel české Grammy za desku roku 2009 svého projektu Negative Face) je s námi od prvního dema, tedy pět let. I ostatní hosté se stali de facto stálými členy studiové i koncertní sestavy. Během projektu „Goethit“ mezi námi začalo vznikat pouto, které „La Loba“ neuvěřitelným způsobem prohloubila. Je to nádhera, užívat si toto období a vzpomínat na dobu, kdy jsme s Lordem Darkthepem mysleli, že Bratrstvo Luny bude jen studiový projekt. Ale pozor! To jádro týmu Luny netvoří jen muzikanti, nýbrž i lidé, bez nichž by Bratrstvo nedosáhlo současných rozměrů. Za všechny budu jmenovat našeho věhlasného výtvarného umělce Deathera a lidi, bez kterých by tento rozhovor nevznikl: polsky hovořícího Čecha Wlasowa a česky hovořícího Poláka Krzysztofa, kteří jsou tahouny Bratrstva Luny směrem k polské posluchačské obci. Krog nám i distribuuje cédéčka v Polsku (doplnit e-mail!!!).

Jaký styl (proud) muziky hraje Bratrstvo Luny? Myslíte, že jste gotickou skupinou, když se ve vašich skladbách objevuje hodně prvků progresivního rocku?
R:X. Thámo: My takto škatulkově nepřemýšlíme. Naši hudební filosofii jsme od prvního dema velmi trefně vyjádřili souslovím „gothic rock troubadours“, tedy něco jako vypravěči příběhů prostřednictvím rockové muziky s nádechem aury mrazivých témat ztracených hluboko v našich duších. Co vlastně hrajeme, o tom pište vy publicisté ve svých recenzích a článcích. My přicházíme po mostě klenoucím se z naší dávné minulosti do daleké budoucnosti. Nevidíme na úplný počátek a netušíme, co nás čeká po dalších krocích. Chceme pochopit současnost – a to je bez hlubokého ohlédnutí nemožné. A naše pocity vkládáme do písní a přinášíme je lidem, dáváme impulsy k zamyšlení…

Jaké jsou vaše hudební inspirace? Chápu, že nejsou omezené pouze na tvorbu XIII. století.
R.X. Thámo: Mám XIII. století moc rád, dokonce jsem byl na jejich památném koncertu v rámci Castle Party 2000 jako jeden z prvních Čechů, kteří začali Bolków pro naše fanoušky temné scény objevovat. Přímou inspiraci touto kapelou jsme v pozitivním slova smyslu přiznali na našem demu „Gotická duše“ (2007), kde jsme vyjádřili i poděkování Petru Štěpánovi za jeho tvorbu. Ale naše kroky vedou jiným směrem, a to jak po stránce hudební, tak i textové. „La Loba Ante Portas“ je toho jasným důkazem. Určitě nás ovlivňuje mnoho druhů hudby. Třeba zrovna teď, když odpovídám na tvé otázky, poslouchám Mozartovo „Requiem“ přepracované do rockové podoby jedním z mých oblíbených domácích umělců. Kořeny Lorda Darkthepa, autora veškeré hudby, vězí hluboko v metalových – zejména doommetalových – vodách.

Lord Darkthep:  Asi bude nejlépe, když pro představu čtenářů vypíši zásadní kapely, které mě ovlivnily a vtiskly mi základní linii pro konstrukci hudebních motivů a nápadů: Amorphis, Anathema, Atheist, Cynic, Death, Empyrium, Isis, Katatonia, Meshuggah, My Dying Bride, Oceansize, On Thorns I Lay, Opeth, Orphaned Land, Pyogenesis, Riverside, Saturnus, Tiamat. V současné době mě pak hodně berou kapely jako After The Burial, Born Of Osiris, Cult Of Luna, Textures, Tesseract a řada dalších. Převážně tedy poslouchám melodické, zasněné a technické věci.

R.X. Thámo: Abyste mohli tušit, kde leží hudebně-emoční průsečíky bratrského tandemu, přidám ještě svou konkrétní srdcovou doušku: Deine Lakaien (album „White Lies“), The Sisters Of Mercy, Lacrimosa, Bathory (album „Hammerheart“), Tiamat, King Diamond (album „The Eye“), Paradise Lost (alba „Icon“ a „Draconian Times“), Fading Colours (album „I’m Scared Of…“), Anathema (alba „The Silent Enigma“ a „Eternity“), Blackmore’s Night, My Dying Bride (album „The Angel And The Dark River“) a určitě kompletní Iron Maiden. Mám rád i mnoho českých umělců skládajících původní hudbu, a to nejen rockovou, ale i folkovou, filmovou nebo vážnou. Nejdůležitější pro mě je subjektivní vjem, zda danému interpretovi a jeho tvorbě mohu věřit. Proto ta inklinace k umělcům, kteří si skládají hudbu i texty sami…

Úmyslně jsem zmínil vaše rodáky, neboť hodně lidí tvrdí, že jste jejich nástupci. Máte radost z takového srovnání? Vaše hudba je přece jiná než ta, kterou se prezentuje Petr Štěpán.
R.X.Thámo: XIII. století jsou hrdí na svůj punkový odkaz gothic rocku. Jako -náctiletí kluci hráli punk a pak plynule přešli do gothicrockových vln. My jsme téměř o generaci mladší a naše rebelské časy jsme prožili s metalem. Obě kapely jdou naoko podobným směrem, ale každá logicky z té pro její srdce bližší strany, proto se nikdy „nepotkáme ani neprotneme“. Ale pocit určitého zoufalého volání o stavu světa – i když v jiných uměleckých dimenzích – bych řekl, že máme společný. Být zmiňováni po boku domácí žánrové legendy v pozitivním slova smyslu určitě potěší, ale to je hra novinářů a hudebních publicistů. Pro mě XIII. století v mém životě hodně znamenalo a patří do pomyslného panteonu oblíbenců mé duše. Těžko tomu někdy bude jinak… a vlastně bych ani nechtěl, aby tomu tak bylo.

Promluvme si o textech. „Jáma a kyvadlo“ je píseň, která navazuje na stejnojmennou povídku Edgara Alana Poea. Je vám jeho dílo blízké nějakým zvláštním způsobem?
R.X.Thámo: Poeovy hororové povídky jsou většinou založené na nějakém reálném základě, takže se jejich čtení stává hodně mrazivou formou určité reflexe. Tíseň povídky „Jáma a kyvadlo“ je tak dokonalá, že mě dovedla k napsání textu, v němž přemýšlím o motivacích lidí podléhat pocitům lhostejnosti a strachu při možnosti volby, zda druhým pomoci, či nikoliv. Text je o strastiplném putování k naplnění touhy a tenké hranici mezi zoufalstvím a štěstím. Lepšího průvodce než autora „Havrana“ byste k výše řečenému těžko hledali.

 Na albu je píseň, která se věnuje nacistickému holocaustu – „Továrny na smrt, Auschwitz-Birkenau“. Byla pro vás návštěva Osvětimi šokující?
R.X. Thámo: Naprosto! Člověk zná historii, mnoho o těchto strašných zločinech proti lidskosti četl, viděl televizní dokumenty i naturalistické filmy. Ale když jste v místě, kde se odehrávalo vyhlazování lidí pomocí dokonalého systému továren na smrt, kdy se tělo člověka stalo surovinou k dalšímu zpracování, tak jste úplně na dně. Návštěvy jsem se bál a dlouho zvažoval, jestli tam vůbec chci jít. Nakonec jsem nechal rozum vyhrát nad intuicí. Není správné – a dnešní svět je na tom založený – odvracet zrak od reality, od starých a nemocných lidí, od lidí zraněných „civilizačním terorem“. Moderní svět vytvořil pro smrt a bolest instituce a oddělil je od každodenního života, proto je pro nás setkání se smrtí či bolestí tak strašné a nebereme je jako samozřejmý kolorit, cyklus života. Ovšem vrchol neúcty k lidem v dějinách lidstva bylo nacistické vraždící perpetuum mobile! Vidět v Osvětimi tisíce dětských botiček na hromadě… máte doma malé dítě a v každé té botičce vidíte jeho úsměv a říkáte si: „Tyhle děti přece nikdo neměl právo nahnat do plynu a udusit, ty měly žít!!!“ Co vám budu povídat, brečel jsem tam a cítil hrozný vztek na to, že se něco takového vůbec mohlo stát, a styděl jsem se za všechny ty politiky a „mocné lidi“, kteří to dopustili, podíleli se na tom, věděli o tom – a neudělali nic! Když jsem pak viděl brečet -náctileté holky na schodech domů osvětimských expozic, cítil jsem radost, že toto těžké generační poselství má následovníky, což nepochybně těší jak pamětníky, kteří umírají, tak jejich potomky. Dlouho jsem pak zvažoval, zda tomuto tématu věnovat pietní píseň. Udělali jsme ji – a je to jedna z nejsilnějších skladeb Bratrstva Luny. Snad její vážné poselství přivede posluchače minimálně k zamyšlení.

V textech vašich dvou skladeb – „Stín nad Toledem“ a „Signum Diabolicum“ – se objevuje téma pronásledování údajných čarodějnic svatou inkvizicí. Chápu tedy, že si nemyslíte, že církev je charitativní organizace. Změnilo se něco v přístupu a postoji církve od dob inkvizice?
R.X. Thámo: Bavíme se v uměleckých metaforách. Nejde jen o církev jako takovou, ale o veškeré „řády svatých“ i další prostředníky, kteří na myšlenkách nebo idejích lidí vystavěli pomocí sociálních konstrukcí realit určitou hierarchickou strukturu a myšlenky si přivlastnili a zpětně je začali vykládat dogmatickým způsobem. Chápeš dobře, že mám na mysli i dnešní model pseudodemokratických států. V tebou zmíněných písních opěvujeme hrdiny těžkých dob, kteří jakýmkoliv způsobem dokázali dát najevo, že ve společnosti něco není v pořádku, a za cenu velkých osobních obětí vyzývali minimálně k zamyšlení a reflexi. Kladivo na čarodějnice a ono neexistující znamení ďábla (signum diabolicum) přešlo i do 21. století. Tortura dnešní doby je sice naoko humánnější – neteče krev a po iniciaci se nepohřbívá –, ale jde o systém, který svým udržováním degenerujícího blahobytu nutí krvácet duše.

V textech nové desky nevystavujete lidstvu zářící hodnocení, spíš vzdáváte hold přírodě a vlčí povaze. Myslíte si, že divoká zvířata, jako třeba vlci, jsou lepší než lidi?

R.X.Thámo: V našich písních jde o impuls k přemýšlení. Nelze brát věci jako dané tradicí a nepřemýšlet o nich. Tradice konstruovali lidé a měli k tomu své pohnutky a sledovali určité cíle. Křesťanství třeba vytvořilo z pohanských model nástroje ďábla. Tak začala degradace vlků, havranů a jiných tvorů. Vlk je úžasné zvíře, díky svým vlastnostem hodné obdivu a úcty. Odmítám dětem vyprávět pohádky o vlcích, kteří vraždí Karkulky, aby se tohoto zvířete bály. Nejde o to, že „ty jsi lepší a ty horší“. To je měřítko dnešního světa. A proto je tak ubohý, neboť se v něm stále a ve všem nesmyslně soutěží: porovnává se krása, prestiž, láska, bohatství… zkrátka dělají se žebříčky a rozděluje se, vymezuje, nadřazuje, vykořeňuje… Jak mohou být lidé v takovém světě šťastní? Ve světě, kde jsou pouhými předměty, vlastně hejly, kteří mají jen vydělávat a pak utrácet… utrácet za nesmysly, aby se v nesmyslné soutěži vyrovnali druhým a ve chvílích volna se masmediálními paskvily ubavili k smrti. To je chyba, kterou je třeba si uvědomit a hledat alternativní cesty z tohoto bludiště.

Předmluvu k vaší desce napsal spisovatel Jaroslav Monte Kvasnica. Můžete představit čtenářům Przesilenia jeho osobu?

R.X. Thámo: Monte je neuvěřitelný člověk. Hlavně je to spisovatel, který mnoho desítek let svého života prožil v přírodě sledováním vlků a píše o nich nádherné knihy. Právě při četbě jeho knihy Krajina s vlky – rapsodie šedých stínů jsem si řekl: „Tohle musí být kmotr naší vlčí desky!“ Z přání se záhy stala skutečnost, začala mezi námi vřelá komunikace a vzniklo pevné přátelství – navštěvujeme se, debatujeme spolu, jsme stále v kontaktu. Monte je také duchovním otcem projektu Terra luporum (Krajina vlků), které si vytklo za cíl rehabilitovat vlka v očích veřejnosti, dále spolupracuje s vlčími hlídkami hnutí DUHA a se správou Chráněné krajinné oblasti Beskydy na mapování výskytu velkých šelem a je rovněž členem CWFA. Monte je zkrátka jedním z aktivních don Quijotů třetího tisíciletí.

Jaký je váš názor na gotickou subkulturu? Myslíte, že fanoušci gotiky jsou více otevření a tolerantní, nebo jsou stejní jako všichni ostatní a jsou to jen lidé převlečení za upíry?
R.X. Thámo: Určitě bych gothic fans nevnímal jako nějakou soudržnou skupinu, ale jako určité společenství extravagantních individualit, které vnímají svět okolo sebe velmi citlivě. Právě ta citová exaltovanost má za následek vyhrocené názory na všechny možné „vůně světa“. Láska k metaforickému karnevalu módy, poslouchání úzce vyhraněné žánrové hudby, jiný přístup ke slastem, sexu, erotice, vyznávání temného romantismu a dekadentních vzorů – to jsou zase věci společné, sdružující, ale každý je uchopuje zcela jinak. Otevřenost a tolerance jsou pojmy, které by do života neměla probouzet forma (gothic styl), nýbrž obsah (lidé s dobrým srdcem).

Vím, jak si považujete polské fanoušky a že jsou pro vás důležití. Plánujete zde další koncerty?
R.X. Thámo: Rádi bychom se do Polska vrátili, třeba i na sérii koncertů. Vše je o zájmu a rozumné domluvě. Naší uměleckou cestou je dělat koncertů sice méně, ale zato je mít pěkně připravené, aby se proměnily v nevšední zážitek. Jak už jsem zmínil, vystoupením na Castle Party se nám splnil velký sen. Ale pokud bych měl mluvit o posunutí snu, tak bych si moc přál dostat šanci na bolkówském hradě vystoupit za svitu hvězd a nechat plnými doušky rozehrát potenciál magické aury naší tvorby násobený světelnými efekty a projekcí. Protože by měl člověk žít pro své sny, věřím, že se nám to jednou podaří.

Tak to byla poslední otázka. Děkuji vám za rozhovor a doufám, že se čtenáři Przesilenia po jeho přečtení o vás dozvědí zase o něco víc. A poslední slovo?

R.X. Thámo: Děkujeme moc za šanci prezentovat se na stránkách tohoto hudebního magazínu. Chtěl bych pozdravit všechny skvělé lidi, které jsme v Polsku za dobu našeho působení poznali. To vzájemné sdílení pozitivních emocí je pro nás vždy znovu a znovu nádherným zážitkem. Je skvělé poznávat, že i lidé hovořící jiným jazykem jsou si i skrz možná někdy neuvědomovaný průnik dějinných časoprostorů tak blízcí. Stříbrné ave všem polským Chráněncům Luny!

Děkujeme Blackmoonovi (SPARK) za korekturu české verze rozhovoru.

Poznámka: Toto číslo po několika odkladech nakonec nevyšlo v printové podobě. Rozhovor v polském znění byl šířen elektronicky.