18. 10. 2014, Kralupy nad Vltavou, Kulturní a společenské středisko Vltava 550 V

Akce začala úderem 17. hodiny, kdy Petr Korál vyzval zvolna se trousící obecenstvo ke vstupu do sálu a ohlásil první (a naštěstí jediný) zádrhel v programu, a sice lehké zpoždění příjezdu polské kapely DIGITAL ANGEL, jež byla náhradou za původně pozvané krajany DEATHCAMP PROJECT, kteří se z důvodu závažné nemoci malého synka baskytaristy Betrayala museli omluvit. Ke Korálově úvodu se přidali i spisovatelští patroni večera Jenny Nowak a Jaroslav Monte Kvasnica. Zatímco Jenny se omezila na strohé oznámení své „dozorčí funkce staré čarodějnice, abychom nezlobili“, připomněl Monte „zázračné“ narození dcerky jeho přítele „vlčího prince“ Adriana Dragonariho ke konci první Magické noci trubadúrů a vyzdvihl dnes již bezmála dvouletou Runu Lupitu do výše se slovy: „Toto je dítě Magické noci.“

Poté se ve vyhrazeném prostoru před pódiem odehrál první výstup Rytířů Fortuny, kteří už v 16:30 připravili malý šok prvním návštěvníkům při vstupu do foyer nečekanou šarvátkou. Jejich komediálně laděná scénka, v níž chce banda lapků okrást domnělého slepce, z něhož se vyklube vidomý a zdatný šermíř, mě však bohužel příliš neoslovila. Na rytíře navázali výše zmínění DIGITAL ANGEL a záhy se ukázali jako důstojná náhrada služebně starších DEATHCAMP PROJECT. Jejich asi o čtvrthodinku zkrácený set naplnil zatím jen řídce olidněný sál příjemně sytým zvukem kytar a kláves tvořících nosný základ jejich atmosférického gothic rocku a naživo mě jejich hudba přesvědčila mnohem víc než z obou studiových alb.

Po „Digitálních andělech“ uvedl Petr Korál slovenskou, dnes již kultovní excentrickou trojici L’AHKÁ MÚZA a sám přiznal, že jde o jeho první zkušenost s živým vystoupením této originální formace, která má na řezu svého kmene už třicet letokruhů. S jejich frontmankou Gudrun, která svým zevnějškem evokujícím z říše fantazie vystoupivší černou bohyni přitahovala pozornost okolí jako magnet železné piliny, jsem příjemně pokecal a došlo i na malé foto session v zákulisí. Gudrun je typickou ukázkou zdravě sebevědomé umělkyně, která si pevně stojí za svou tvorbou i světonázorem a zároveň si na nic nehraje, naopak vystupuje naprosto přirozeně a přátelsky. Setkání s ní pro mě bylo stejně pozitivní jako dojem z celého hodinového vystoupení L’AHKÉ MÚZY, jejichž tribálním nábojem rezonující elektronicko-industriální gothic rock, nejednou pokrytý jemným vláknem ambientních pavučin, se sice nejlépe hodí k relaxačnímu či přímo rituálnímu poslechu v hlubokém soukromí, ale stejně tak působivě vyznívá i naživo, kdy posluchač není ochuzen o nekonvenčnímu oku lahodící image kapely. Navíc se mi hodně líbilo, že Gudrun v závěru opustila vymezené teritorium pódia a jala se na svých Xcentimetrových podrážkách à la KISS laškovně korzovat mezi lidmi v sále a „obtěžovat“ je svými eklektickými jekoty.

Prostor mezi L’AHKOU MÚZOU a BRATRSTVEM LUNY vyplnila i letos kralupská taneční skupina Naděje. Dívky si tentokrát zvolily skladbu z muzikálu „Legenda o krysaři“, pro který Petr Štěpán z XIII. STOLETÍ složil hudbu, a za doprovodu malých dětí pojaly celý výstup tak trochu ve stylu Hugových „Bídníků“. Přestože se holky snažily a jako minule daly do svého uměleckého záměru maximum, nezapůsobilo na mě jejich vystoupení zdaleka tak silně jako na první Magické noci, kdy za doprovodu skladby „Temple Of Love“ od THE SISTERS OF MERCY předvedly pod rouškou mystické atmosféry naprosto úchvatný rej „vlčích víl“, jenž svou dokonalou choreografií a bezchybnými výkony všech tanečnic jedním slovem bral dech. Je ale jasné, že takový výkon – a vlastně i nápad – není vůbec snadné „přetřískat“ a ne každý námět zapůsobí tak, jak umělec zamýšlí a kolik do něho vloží sil. Kouzlo okamžiku je totiž vždy do značné míry nevyzpytatelné.

Ač to možná vyzní hereticky, jednoznačným vrcholem večera pro mě nebylo XIII. STOLETÍ, ale BRATRSTVO LUNY. „Třináctka“ mi doufám odpustí, když jí tak trochu alibisticky připomenu, že na první Magické noci tomu bylo naopak, a Petr Štěpán snad ponechá svého Werewolfa na řetězu a nepošle mi ho po krku. Ale to, co tentokrát předvedl „Bratrský ansámbl“, a reakce obecenstva v průběhu setu i při odchodu kapely z pódia, mě naplnily přesvědčením, že se z tohoto původně experimentu dvou dlouholetých přátel za dobu osmi let zpečetěných jedním demem, singlem a třemi alby stal neuvěřitelně vypracovaný hudební organismus se záviděníhodným vlivem na své okolí, který je naštěstí skrznaskrz pozitivní – především hluboce humanistický a osvětový, i když pro někoho poněkud donkichotským způsobem. Jenže svět potřebuje „blázny“, co se budou neohroženě rvát i se zdánlivě nezlomitelnými lopatkami větrných mlýnů! Nebo snad ne? Na příkladu BRATRSTVA LUNY je jasně vidět, jakou sílu má umělecky (v tomto případě hudebně) šířený světonázor a filozofie. Se svou třetí deskou se kluci dostali na vrchol tvůrčích sil a tento fakt potvrdili i živým vystoupením na Magické noci trubadúrů II (a to i po stránce pódiové prezentace), jež mělo takovou sílu, že přesvědčilo i mnohé dosavadní pochybovače o jejich tvorbě. V průběhu téměř dvouhodinového setu zazněly skladby z nového alba „Carpe Diem“, konkrétně „Carpe Diem Corporation“ (před níž Petr Štěpán v roli kmotra nečekaně pragmatickým způsobem novou desku pokřtil, resp. svěřil ke křtu samotné kapele tím, že z ní odehraje co nejvíce skladeb), „2084“, „Mezi sfingami“, „V rozvalinách“, „První z prokletých“ a klipová „451° Fahrenheita“, ale i dva kousky z předešlé „La Loby“: titulní „La Loba Ante Portas“ (která celý set otevřela, samozřejmě až po mluveném intru od Petra Štěpána) a úchvatné „Bílé Karpaty“. Bratrstvo ovšem hráblo i do „truhly po babičce“, takže jsme se dočkali také dvou „cetek“ z nesmělých začátků, konkrétně písní „Neplakej“ a „Čertisník“ z dema „Gotická duše“; jako „mezičlánek“ pak zazněla skladba „Tělo je chrám“ z debutu „Goethit“. Neumím si představit lepší tečku za koncertem BRATRSTVA LUNY než úderné a chytlavé pecky „Nomen Rosae“ či „Signum Diabolicum“. A právě druhou zmíněnou zakončili „Bráchové“ své vystoupení – ve velkém stylu! Ovace a nesouhlas obecenstva s odchodem kapely z pódia byly více než dojemné, ale R. X. Thámo se gentlemansky omluvil, že „nemůžeme zdržovat naše hosty XIII. STOLETÍ, kteří potřebují včas odjet domů“.

Po zvukové zkoušce hvězda večera ještě na dvacet minut opustila scénu a před pódiem proběhla druhá scénka Rytířů Fortuny. Tentokrát jsem ani moc nepochopil, co tím chtěl básník říct, mám pocit, že šlo o jakýsi „konkurz“ na post hradní stráže. Všichni se snažili, seč mohli, nicméně já v tom postrádal větší hloubku a šarm. Rytíři letos vsadili na humornou notu, na mě to ale chvílemi působilo dost křečovitě. Srovnám-li jejich oba výstupy s předloňskou trilogií „Zlomená růže“, je to, jako když vedle sebe položím dva meče – z hliníku a ze saracénské ocele.

Co říci k vystoupení XIII. STOLETÍ? Zde jsou myslím veškeré superlativy a konstatování profesionality a tvůrčího nadhledu ostřílených matadorů českého gothic rocku, stejně jako donekonečna opakované odříkávání léty prověřených hitů – jež měly tu sílu a charisma, aby se staly pevnou součástí „národního rockového folkloru“, jinými slovy měly moc zlidovět – pověstným nošením dříví do lesa nebo sov do Athén. Jejich koncert byl jako vždy naprosto perfektní a strhující! Kapela použila osvědčené schéma, kdy celý set otvírá intro ke skladbě „Gotika“, po kterém následuje úvodní píseň „Kabaret Voltaire“ z posledního řadového alba „Dogma“, a závěr obstarávají dva přídavky v podobě „Fatherland“ a „Růže a kříž“. Mezi jinými pak nechyběly osvědčené a naprosto neodmyslitelné pecky jako „Elizabeth“, „Mystery Ana“, „Prokletí domu slunečnic“ nebo „Justina“. Tentokrát však zazněl i jeden bonus, a sice avizovaná skladba „Bohové na strojích“ ze Štěpánova projektu HINDENBURG. A musím přiznat, že mě z ní pořádně mrazilo v zátylku. Petr má přirozené charisma, jež umí prodat i ve svém hlase, a tady ho zúročil, jak se patří. Na druhou stranu není otrokem své image, a když si vzpomenu, s jakou nonšalantností a vtipem křtil novou desku BRATRSTVA LUNY, je mi tenhle srdcem i duší pořád kovaný punker čím dál sympatičtější.

Jediným kazem jinak opět výborné organizace bylo podle mě trochu nešťastné umístění prodejních stánků v balkonové části „kulturáku“, čímž byly postaveny mimo hlavní proud návštěvníků a bohužel i do clony decibelů, což během vystoupení kapel nepříjemně stěžovalo komunikaci s prodejci. V malém salonku v patře probíhala expozice uměleckých fotografií kralupského srocení URBEX TEAM a musím říct, že jsem na těch sugestivních momentkách mohl oči nechat. Duch těchto opuštěných míst na mne přímo sálal a leckteré záběry by vůbec nebyly marné na obálky alb industriálních nebo avantgardně-blackmetalových kapel.

Magická noc trubadúrů II se tedy i přes drobné slabiny a menší návštěvnost celkově vydařila, i když u mě má „jednička“ přece jen o něco navrch. Ale jak už jsem zmínil, každý zážitek je svým způsobem specifický a neopakovatelný a ne vždy ho jeho následník musí nutně ve všech aspektech překonat. O tom to ale nakonec není, podstatné je, že se všichni skvěle bavili, umělci neodcházeli s pocitem marnosti a všude vládla současnému světu tolik chybějící atmosféra vzájemné sounáležitosti. A po této stránce splnila Magická noc trubadúrů II svůj účel beze zbytku.

Blackmoon