Clamare, Sanctuary, Nephilim, 30.let s Amuletem

Třicet let. To už je pořádně dlouhá doba na to, aby konkrétní album prověřil čas a zhodnotil tak jeho místo v historii jednoho žánru. A přesně tolik let letos uplyne od vydání desky „Amulet“ jihlavské formace XIII. století. V předchozích dílech našeho seriálu (najdete je TADY a TADY) jsme postupně zapátrali ve vzpomínkách všech tehdejších členů kapely, své k tématu prozradili také zvukař nebo vydavatel desky. Dozvěděli jsme se řadu nikdy nezveřejněných detailů a připomněli si kontext doby, ve které album vyšlo. Náš miniseriál uzavřeme pohledem z druhé strany. Posluchači, publicisté a hudebníci, kteří kapelu znají od jejích počátků nebo také ti, kterým nahrávka nějakým způsobem ovlivnila jejich muzikantské cítění. Každého osloveného jsme požádali o pohled na „Amulet“ jako celek a také o vyjádření k oblíbené skladbě z „Amuletu“. Soubor odpovědí potom znovu doplňují exkluzivní, většinou nikdy nezveřejněné fotografie. Za celou redakci Sanctuary.cz potom upřímně gratulujeme kapele k tomuto výročí a srdečně vás zveme na sobotní koncert kapely v pražském Paláci Akropolis, jehož výtěžek bude kompletně věnován na přímou humanitární pomoc Ukrajině.

Petr Korál (hudební publicista):
Amulet pro mě znamená základ českého gothic rocku. Vlastně možná nejstěžejnější položku v historii tohoto žánru u nás, album, které ho definovalo v dobrém i zlém – z mého pohledu, vzdor jisté nevyhnutelné klišovitosti, ale rozhodně především v dobrém! Z celé diskografie XIII. století mám jeho debut asi nejraději, i když některé pozdější desky této skupiny jsou nápaditější a umělecky celkově silnější. Poprvé je zkrátka poprvé… a skladby Justina a Růže a kříž jsou prostě opravdové gotické skvosty. I po těch 30 letech mám mrazení, kdykoliv je slyším.

Julie Krausová (Isiolia):
Ke kapele XIII. století jsem se dostala někdy na konci základní školy. Po úmrtí táty jsem se doma probírala jeho obsáhlou sbírkou CDček, a jelikož jsem v té době přirozeně tíhla k temnější hudbě, alba téhle kapely mě hned zaujala a už na první poslech si mě XIII. století získalo. Když jsem si později ze zvědavosti hledala nějaké informace o XIII.století na internetu, všimla jsem si, že v naší domácí sbírce chybí první album Amulet. Jakožto již řádná fanynka jsem si musela ihned album vyhledat a poslechnout. Album Amulet mě celkem překvapilo tím, že bylo trochu jiné než alba, na která jsem v té době byla zvyklá, ale netrvalo dlouho a Amulet se stal nedílnou součástí mého playlistu. Zamilovala jsem si ho jako celek, ale nejvíce mi přirostly k srdci skladby Růže a kříž, Kníže temnoty, Transilvania  a Justina – pomalejší verzi poslední písně jsem znala už z alba Gotika, a proto jsem možná tuhle skladbu poslouchala nejčastěji a obě verze pro mě mají vlastní kouzlo.

XIII. století – Justina (živě ze Studia B, Brno 1992)

Joy Joyew (Výsměch?):
Amulet – toto temné hudební dílo znám už opravdu od jeho vydání a už tenkrát bylo pro spoustu různorodých posluchačů velkým zjevením. Ani já sám jsem z něho v průběhu let vlastně nespustil uši. Považuji to za hudbu mého mládí, ke které se rád vracím a která mi vydrží do stáří, či smrti. Z tohoto uceleného alba bych těžko vyzdvihl jen jednu nejoblíbenější píseň. Přesto kupodivu ke skladbě Růže a kříž mám nejvíce řekněme až i erotických vzpomínek. Dost často se totiž skladba v devadesátkách hrála na všemožných diskotékách a to se nám to tehdy na ní ploužívalo. Třináctce přeji do dalších tvůrčích let spoustu sil a zdraví a bude mi opět velkou ctí se s nimi potkat zase někdy někde na společném podiu.

DJ Cyberpagan (DJ – Německo):
Já jsem XIII. století objevil v roce 2012, když hráli v Berlíně na festivalu Dark Spring. Až následující rok na koncertě v Praze mi došlo, jak velkou fanouškovskou základnu mají. Moc se mi líbí jejich zvuk na pomezí gotiky a rocku a byl jsem hodně překvapený, že kapela, která je scéně od roku 1991 je v Německu prakticky neznámá! Jejich první album Amulet, vydané v roce 1992, oslaví letos třicáté narozeniny a už ve své době naznačilo hudební záběr a potenciál kapely. Skladby jako Justina nebo Bytosti nezní dodnes staře. Jedním z mých osobních favoritů je taky nejdelší skladba na albu Demoniac. Trochu ve stylu „rockovějších“ The Mission, což se k českému textu o temné mystické ženě opravdu hodí.  A i když je to docela rocková věc, nikdy se nepřiblíží k metalu tak blízko, aby mi to vadilo.

Demi (Santuary.cz):
Moje první setkání s XIII. stoletím proběhlo nejspíš během některé z Hitparád s Martinem Hrdinkou. Nebo to možná byla Janaray Hard Show. Pamatujete? I když jsem měl tou dobou úplně jiné hudební preference, klip ke skladbě Kníže temnoty mne zaujal okamžitě. V první řadě sice klišovitým, ale taky maximálně stylovým vizuálem. Zároveň se mi však vloudil do hlavy taky neskutečně nosný refrén, jemuž vévodí Petrův chladný vokál,  který donutí člověka zatnout zuby, nasadit poker face a okamžitě začít hrát na iluzorní kytaru spolu s principálem jihlavské legendy. Tahle věc je pro mne tím nejlepším, co Třináctka kdy nahrála. K Amuletu i ke kapele samotné jsem se ve větší míře dostal o něco později a mám jej rád od začátku do konce. Snad jen cajdák Růže a kříž mi k srdci nikdy nepřirostl a příliš nerozumím jeho masivní oblíbenosti. Ale na druhou stranu je třeba říct, že když dnes, po těch třiceti letech, uslyším „patří ti všechno, hvězdy a nebe, patří ti všechno kolem nás, pro tebe uchovám hvězdy a nebe, pro tebe uchovám zemský ráj“ znovu zatnu zuby, nasadím poker face a hrábnu do neviditelných strun. Jen jsem proti Knížeti malinko opotřebovanější.

Phil Lee Fall (Cathedral in Flames):
Jihlavanka je prostě legenda. Se všema kladama a záporama, se všemi gotickými klišé a veteší (pro někoho parádou). Po geniálních HNF to byl podle mne tehdy od Petra Štěpána hodně nečekanej krok a klobouk dolů za to odvahu. Amulet i po 30 letech zůstává vedle Freiwaldau od Priessnitz a druhé desky Prouzy součástí českého ultimátního gotického kánonu. Justýna: Klasické akordové kolečko Ami G F E rozjíždí Justýnu ve středním tempu. Petr Štěpán ve své nejvampýrštější poloze deklamuje tak procítěně, že si člověk ani nevšimne, že text nedává moc smysl. Titul mi vždycky (asi mylně) evokoval knížku Markýze De Sade stejného jména, kytarová vyhrávka zase hodně dluží The Mission. Co na tom. Dohromady je z toho hit jak bič, který nadlouho uvízne v hlavě.

R.X. Thámo (Bratrstvo Luny):
Mým prvním albem Třináctky byl Werewolf.  Setkání s ním bylo pro mě osudové, záhy jsem byl spoután pavučinami jeho ledově chladné magie… O existenci kapely XIII. století jsem již věděl, gothic rock tenkrát zanechával stopy i u nás doma v dětském pokoji. Ten jsem sdílel se svou o dva roky starší ségrou, která vymetala i alternativní hudební dýchánky, kde se hráli Sisters, The Cure, Depeche Mode a tak … plakát Roberta Smithe nám visel nad hudební věží… O Třináctce jsem věděl, ale zámek do mého srdce odemkl až vlkodlačí klíč nebo chtíč? Pak už to šlo rychle, sháněl jsem starší alba. V březnu 1998 jsme s mou životní partnerkou Míšou vyrazili na náš první koncert Třináctky do pražského klubu Mlejn. Koncert mě uchvátil. Tenkrát jsme s Miškou spolu chodili pár dní a o přídavek „Růže a kříž“ přišel ten správný čas na první vášnivou líbačku. Možná to zní dětinsky, ale většina z nás má v různých albech uložený kus sebe, svých vzpomínek, zážitků. Zde se nyní svěřuji, proč je Amulet jedním z mých nejoblíbenějších hudebních alb mého života. Vše na něm tak krásně plyne, propojuje se, jako když moře s příznivým větrem unáší loď vstříc tajemným dálkám. Jako romanticky laděná duše se nebojím  Amulet s jeho vyzařujícím emocionálnem přirovnat k obrazům titána romantismu Caspara Davida Friedricha… Další fatální pečetí jedinečna, proč je Amulet u mě tak vysoko, je Petrův zpěv – magie, jejímž vděčným vyznavačem budu až do konce svých dnů …

Nephilim (Sanctuary.cz):
Paradoxně dřív než Amulet jsem slyšel Třináctku na kompilaci „Dej mi víc…Olympic“, kde se poprvé objevila skladba Karneval. Až potom jsem vlastně měl možnost poslechnout samotnou desku, na které mě vždycky bavila ta punková přímočarost – ta je na debutu neoddiskutovatelná. Amulet považuju za hodně definující desku pro celou českou gotickou scénu. Vlastně až dodnes mám pocit, že se většina českých gothrockových kapel buď snaží ‚znít jako XIII. století na Amuletu‘, nebo se naopak úzkostlivě snaží proti tomu zvuku vymezit a ‚znít jinak než Třináctka na debutu‘.Mezi mé oblíbené skladby patřil vždycky Kníže temnoty, kterou bych hrozně rád jednou slyšel naživo (Doufám, že to Petře čteš! 🙂 ). Zároveň mi vždycky v paměti vyskočí DJský set na tehdy proslulé When We Were Young party v rámci WGT, kde jsem zahrál titulní skladbu Amulet pro stovky goths z celého světa.

Jenny Nowak (spisovatelka):
Přiznávám, jsem absolutní hudební neumětel. Hudbu neumím ani smysluplně hodnotit, natožpak vážně recenzovat. U mě jde o prajednoduché, pro někoho možná směšné líbí/nelíbí nebo přesněji – něco to se mnou dělá, nebo se mě to nedotkne. No a pak je tady XIII. století. Něco, co vás popadne, až vám vyhrknou slzy, a smýkne to s vámi do sfér, o kterých jste se možná ani tak docela neodvažovali snít. A takový byl i Amulet… Hudba i text se spolu řítí ve zpěněném dvojspřeží, cval kopyt a rachot kol, a nad tím Petr práská bičem slov,  slov, která už nikdy nedostaneš z paměti. A už vůbec ne za „pouhých“ třicet let… A ačkoli na těle žádnou kérku nemám, tak tenhle… amulet mám vypálený až do kostí. Jeden song by se mi asi vybíral stěží, nebýt toho, že Transylvania, snová Transylvania,  nerozlučně spoutaná a promísená s tou skutečnou, procestovanou, je domovem mého srdce. S tou prostě moje duše zpívá. Ne nadarmo se popel z prvních stránek Petrovy Vampýrské bible, symbolicky tak darované ohni, rozletěl s vichrem z hradeb Draculova Poenari, aby tam navěky vrostl do země… Všechno ale souvisí se vším, všechno se vrací v kruhu a konce nedohlédneš. Jenom – jak se zpívá v titulní písni „Amulet“ – Je to jen dál, než se tvá duše dívá. Je to jen víc, než ti svět může dát.

Ezechiel (Sanctuary.cz)
Je zajímavé, že i když byla „Amulet“ prvotina, spousta z nás se k ní dostala vlastně až zpětně. Moje cesta vedla přes (tehdy čerstvě vydané) album „Nosferatu“, které mi kamarádi podstrčili s doporučením: „Ty posloucháš ty HáeNeFka, žejo? Todle vole hrajou teď.“ Muzika, atmosféra a vůbec feel Třináctky byl přesně tím chybějícím kamínkem do období temného romantismu pubertou trýzněné duše. A tak jsem se jal shánět další desky a podobnou muziku. Kromě Sisters, Mission a dalších gotických kmotrů jsem rychle našel i „Amulet“, se kterým to zacvaklo na první dobrou.  Nejspíš i tím, že mi to v nejlepším slova smyslu nejvíc „smrdělo“ HNF. Nápřah a nálada otvírací dvojky „Hororový sen“/“Tělo na kříži“ mne chytla za vercajk, „Justýnu“ jsem sice vždycky tak nějak přeposlouchal, ale zato si prožil „Amulet“ i „Růži a kříž“ a produpal „Bytosti“. Nejvíc jsem se ale stejně vždycky těšil na „Knížete temnoty“. U něj jsem nelitoval baterek ve walkmanu, abych si ho dal klidně několikrát za sebou. A nelituju dodnes. Ono když si „Amulet“ pustíte i po těch třiceti letech, vlastně celkem rychle pochopíte, proč byl pro českou scénu tak zásadní. Dobré věci totiž (stejně jako upíři) nestárnou.