„Tolik jsem zakusil běd,
co světel na nebi září.“ 
Ovidius

Francois Villon svírá v dlaních
hořkost salonů pařížské smetánky,
v Sorbonně klíčí vzdor proti kléru,
verš ostří dýku a volá do války!

Sevřený marností uprostřed falše,
na tváři úsměv, však v srdci bol,
do básní pozval chudobu rázně –
stoky i hniloby mají svůj chór.

Kolébka v plamenech
a zvony Matky Boží,
morová rána zdravicí Paříže.
Táta mu umírá, zoufalá máma
z žaláře doby ho zachránit nemůže.

Navzdory básník zpívá,
v srdci mu neumírá
zpěv jeho milovaných múz.

Navzdory básník zpívá,
odmítá zapomínat,
smysl má jen s touhou
po poznání růst.

Francois Villon svírá v dlaních
samotu, se kterou i láska prohrála,
nudí ho šašci, koketnost matron,
opium veršů sílu mu dodává.

Sevřený marností uprostřed falše
z mlhy se vysvléká z oprátky strach,
na plicích rozsudek, vše je tak marné,
v srdci je psanec, v Paříži vrah!

Johanka v plamenech
a zvony Matky Boží,
karnevalu škleb zdravicí Paříže.
Nad Seinou mraky soumraku paměti
cejch intrik pálí, množí se oběti.

Navzdory básník zpívá,
v srdci mu neumírá
zpěv jeho milovaných múz.

Navzdory básník zpívá,
odtéká ze žil síla,
smrtka končí laškující půst.

Francois Villon, v duši stíny,
první mezi prokletými…