Clamare, FOBIA zine, Johan

27. 09. 2021
Johan 6/10

Skoro patnáct let jsem na tomto webu psal o BRATRSTVU LUNY jako o kapele věnující se hlavně gotickému rocku. Jistě, postupem let se z ryzí podoby žánru (zachycené na lehce naivním, ale vcelku milém debutu „Gotická duše“; 2007) kapela posunula i do jiných sfér, tu se dotkla art rocku, tu i metalu, ale taková proměna, jaká nastala mezi „Carpe Diem“ a „Clamare“, tu ještě nebyla. A není to jen tím, že z BRATRSTVA odešel zpěvák Xpíl, který nazpíval všechna předchozí alba (kromě speciálního počinu, na kterém s mikrofonem úřadoval Petr Štěpán z XIII. STOLETÍ). Je to evidentně taky tím, že se skladatelských otěží chopil zejména Šotek, který kapelu nasměroval do hard & heavy prostoru, k čemuž přispěl i nový zpěvák Bruzs D., který má úplně jiný hlas i projev než Xpíl. A aby těch změn nebylo málo, k výměně došlo i na postu baskytaristy, kde nahradil Haika T. L.

Nový materiál BRATRSTVA LUNY je pojatý jako apel „zamyslete se!“, jako agitace proti nadměrnému využívání i zneužívání informačních technologií, ale i jako pocta lidem, kteří si zaslouží pozornost; více tiskovka kapely, z které si dovolím citovat a následně s uvedeným souhlasit, nesouhlasit nebo polemizovat:

Darkrockové sexteto přichází s dalším koncepčním dílem, jímž varuje před „lidožravou“ globální digitalizací a marketingovou „debilizací“ pomocí infantilních reklam, prázdných spektáklů a manipulativních médií. BRATRSTVO LUNY burcuje k odporu proti úpadku verbálního projevu i psaného slova jakožto přirozených prostředků lidské komunikace (viz pocta Karlu Čapkovi a Karlu Havlíčku Borovskému).

Už na předchozím „Carpe Diem“ se BRATRSTVO LUNY pouštělo do kritiky poměrů, varovalo před riziky moderních technologií, upozorňovalo na drancování přírody, inspirovalo se v dílech básníků či spisovatelů. Sem tam mi to přišlo poněkud kostrbaté, myslím po literární stránce, obecně se ale nedalo s náměty a názory nesouhlasit. Totéž v podstatě platí i tentokrát, tepat do nešvarů v podobě oblbování nepravdivou reklamou, všudypřítomného dohledu, blbnutí z mobilů a počítačů či   nebezpečné digitalizace má logiku, horší je to opět s provedením. Album je rozdělené na dvě části, texty skladeb č. 2 až č. 6 mi přijdou ořezané, zkratkovité, heslovité… a některá slovní spojení krkolomná. Od songu č. 7 se texty věnují spisovatelům a myslitelům nebo jejich dílům, takže se objevuje pocta K. H. Borovskému a Karlu Čapkovi nebo se čerpá od V. J. Proppa, C. P. Estés či Václava Cílka. Společnost určitě pozoruhodná, inspirující, texty se mi líbí víc než ty aktivistické.

Hudebně je „Clamare“ doposud nejvyspělejším počinem kapely, čemuž pomohly i změny na postech zpěváka (Bruzs D.) a baskytaristy (T. L.), jež vnesly do řad BRATRSTVA oživující esenci a pozitivní náboj, který se v tóninách „prokletých básníků“ promítá do hudebních fresek svérázným způsobem uchopeného stylu postgothic. Autorem sedmi skladeb je kytarista Šotek (autor hitu „Signum Diabolicum“), pod dvěma je autorsky podepsaný zakládající kytarista Darkthep a o albovou tečku se postaral hudební mág Kobdzey.

Výše už jsem naznačil, že doby gotického rocku jsou ty tam, nyní jdu kousnout do jablka, které není vyloženě kyselé, ale ani lahodné. Nevím, co si představit pod pojmem „postgothic“, „Clamare“ je podle mě mix hard rocku, heavy metalu a snad i nu metalu a industriálu. Prim hrají zemité riffy, chytlavé melodie a výrazný zpěv, v několika skladbách jsou zařazeny elektronické prvky a klávesy. Po cirkusovém intru následuje ve středních tempech vedený groovy song „Král humbuku“, ve kterém se brzy zařeže do paměti refrén, ale to je tak vše. Chybí tady nějaký ten spirit, něco, co dříve ve skladbách BRATRSTVA rezonovalo, rozechvívalo pocitové struny… Kromě zpěvu se objevuje i recitace, a to i v následující písni „Superpanoptikon“, což je v podstatě to samé v bleděmodrém jako předtím, muzika jen tak plyne a nezanechává žádný výraznější otisk. Ten začíná vyrývat zpěvák, u kterého bych si tipnul původ ve východních Čechách nebo na Moravě, měkké koncovky některých slov tahají za uši – a to ještě nepřišel „měkký“ teror. Ten ztělesňuje skladba „Digitální démon“. Zpočátku industriálně laděná hudba působí znepokojujícím dojmem, což má v kontextu s textem logiku, následně konečně přichází příjemná melodie v podání kláves, střídání obou zdánlivě antagonistických poloh funguje slušně, dokud zpěvák nezačne zpívat „jedničkí“, „nulí“ a změkčovat i další slova. Tento neduh se objevuje na celém albu a divím se, že unikl Thámově umělecké supervizi, když to zní jako na tancovačce ve Vamberku. Titulní skladba je svižnější, opět se v ní hojně pracuje s elektronikou, s chytlavým několikrát opakovaným refrénem, který má blíže k ARAKAINU, DYMYTRY nebo ŠKWORU než XIII. STOLETÍ (tzn. k rocku/metalu pro masy než rocku gotickému).
Mám za sebou temnou část alba, druhá, světlejší (vysvětlím později), na mě působí mnohem lépe. Konečně se objevují košatější a melodičtější skladby, což je i tím, že se do komponování zapojil i Darkthep. Je to zřejmé v „Sám proti zkáze“, ve které se objevují spojky s minulostí – klenuté melodie, silný refrén. To platí i pro Šotkův „Prsten moci“, záchvěv gotiky se objevuje v refrénu, ve slokách se znovu razí groovy riffy. Nejsvěžejší záležitosti se nacházejí v samotném závěru, „Nuestra Señora“ je nejlepší věc kompletu, škoda, že není nazpívaná Xpílem, jehož hlas by do melodických pasáží ideálně sedl – i když Bruzs D. tady podává svůj nejlepší výkon, zpívá melodičtěji a jak nějak příjemněji a jeho hlas k chytlavým kytarovým hrátkám najednou pasuje. Zapojuje se i hostující Lucie Jirásková, která zpívá v jemnějších pasážích, v závěru pak zní klávesy připomínající varhany. Poslední „Pochod stromů“ je autorským příspěvkem Kobdzeye, který napsal potemnělý song, na hony vzdálený jednoduchým odrhovačkám pod numery 2 až 6.

Z uvedeného je asi jasné, že:
– hudba na „Clamare“ na mě jako nejvyspělejší počin kapely nepůsobí;
– změna na postu zpěváka mi nesedí;
– svérázným způsobem uchopený styl postgothic nenalézám vůbec.

Co naopak nalézám a oceňuji, je skvělý zvuk, o který se postaral Kobdzey ve svém studiu – CD hraje parádně.

Kolekce deseti skladeb je v souladu s performativní posedlostí skupiny zakletá do detailně vyšperkovaného čtyřkřídlého digipaku s 32stránkovým bookletem, jehož grafickou podobu, která včetně titulního motivu snese nejpřísnější kritéria srovnání s uměleckými výtvory světové úrovně, má na svědomí Erika Mithoferová.

Ano, obaly BRATRSTVA LUNY jsou pojímány velkoryse, což platí i pro „Clamare“. Titulní strana vypadá parádně, vnitřek osmistránkového digipacku a 32strákový booklet rovněž. Na fotkách pózuje hezká slečna, nechybí kontrasty mezi „tím hezkým“ a „tím nehezkým“, čímž se vracím z poznámce „vysvětlím později“. Texty k druhé až šesté skladbě jsou umístěné na tmavém pozadí, další na světlém, kontrast tedy funguje jak po hudební, tak vizuální stránce. Ke každé skladbě je kromě textu uvedeno i vysvětlení, o čem že daný song je, před čím varuje nebo co v něm stojí za pozornost. Nechybí ani fotky členů kapely, samozřejmostí je podrobně uvedený přehled aktérů, kteří na albu participovali, nechybí ani výčet literárních děl, která inspirovala hlavní mozek BRATRSTVA R. X. Tháma k napsání textů.

Seznam skladeb:

La sociéte du spectacle

Král humbuku

Superpanopticon

Hra o trůny

Digitální démon

Clamare

Rebel K. H. B.

Sám proti zkáze

Prsten moci

Nuestra Señora

Pochod stromů

Čas: 40:14

Sestava:

Bruzs D. – zpěv (2-11)

R.X. Thámo – verše a anotace písní (2-11); koncept, produkce a umělecká supervize

Darkthep – hudba (8 se Šotkem, 10), kytara (8, 10)

Šotek – hudba (2-7, 8 s Darkthepem, 9), kytara, klávesy, syntezátor (2-9), basová kytara (5), zpěv a recitace (3-7, 9)

T.L. – baskytara (2-10)

Kobdzey – hudba (11), bicí (2-11), klávesy (3, 5, 8, 10), doprovodný zpěv (11)

Host:

Lucie Jirásková – zpěv (10)

Hodnocení autora:

6 / 10