La Loba Ante Portas, Recenze, Dekadente Morfin, Bob Lučan

Gothic Rock, Kralupy Nad Vltavou
Bob Lučan 7/10

Jak už se stalo určitou tradicí i tentokrát mám nelehký úkol vyjádřit se v následující recenzi k novému albu vltavských bohatýrů Bratrstvo Luny. Samotný obal a nádherně doložený booklet navodí tu správnou atmosféru. Předem chci říci, že když píši, nezaobírám se myšlenkami, které řenou ti druzí. Moje vnímání hudby bývá vždy vřelé. Nakolik bylo tady, uvidíte sami. … Není možné všechno obsáhnout v jedné recenzi. Takže nebuďte netrpěliví, ten zbytek mysticiké víry si postupně objevíte, i když je do příletu havranů ještě čas. …

Vytí vlků odkrývá prazvláštní lunu třetí řadovky kralupských novodobých gotiků. Při poslechu alba La Loba Ante Portas mám nejrůznější smíšené pocity, které budu postupně odkrývat. Věřím tomu, že na desku budou určitě ještě nejrůznější názory. Velmi zvláštní je to, že pokud člověk píše recenzi, je důležité, aby nahrávku poslouchal pozorněji, než za běžného poslechu a tím na ni samotnou nahlíží mnohem emocionálněji. …

Už při stopě „Misionář Smrti“ se mi v hlavě naskýtá nezadržitelná myšlenka. Myslí to ti kluci vážně? Ano, myslí a jsou schopni svému poseltví i něco obětovat. … Stačí nahlédnout do bookletu. Letošní dvoj CD je vizuálním skvostem každého poctivé sběratele gotických spisů. Skutečně krásné grafické spracování. … Myslím, že vy v téhle hře nemůžete prohrát, spíš naopak. S kapelou jsem pracoval už v minulosti, kdy jsem psal svůj názor na předešlá alba a také prostřednictvím rozhovoru. Od té doby soubor zraje jako archívní víno. Čeho si ale nejde nevšimnout je i to, že kluci lehce zmetalizovali. Tedy alespoň na mě tak působí některé téměř power riffy, a když k tomu připočtete symfonické pozadí, vyvstane vám na mysl některá německá speed metalová kapela. … Tu a tam se mihne i nějaké to heavy metalové kouzelní.

Sympatické mi je pohrávaní si s klávesy, až do art rockových rozměrů. Dělá to z alba zatím nejprogresivnější a nejpropracovanější dílo, co kdy kapela stvořila. Klávesový rejstřík zapadá k jednotlivým rifům jako klíč do zámku zrezivělé gotické brány. Zda je jim to ke škodě nebo k užitku je na vás, aby jste to posoudili. Procítěnost leknínu a kytarového vybrnkávání působí až majestátně. Maestro Xpíl pěje, recituje i šeptá. Poeova „Jáma a Kyvadlo“ zní zprvu velmi hutně, téměř doomově, až do rozseknutí refrénového půlměsíce, kdy vás osvěží vokální projev. Tady bude hodně rukou pro. … Texty jsou zpracovány skutečně nejen filosoficko mysteriózní formou, ale i srdcem, které vábí posluchače do nových dimenzí.

Pamatuji se na desku Werewolf od XIII. Století, ta měla takové symfonicko progresivní pozlátko a plno temných pasáží, což mohlo být kdysi i nepřímo ovlivněno tehdejším trendem metalu s vlivy gotiky. Je velmi podstatné, jak důvěryhodně svojí produkci kapela podá, protože posluchač to vždycky pozná. Na desce La Loba Ante Portas se to myslím povedlo. Někdy mám sice letmý pocit, že kluci jako by díky tomu, že chtěli udělat nejdokonalejší výtvor svého působení, tak placku malinko přeplácali!!! Například v šetiminutové horské epoše Bíle Karpaty by se podle mého uvážení hodila střízlivější muzika, protože text je velmi dobrý a právě proto, že louky a kopce téhle oblasti znám dobře, trocha etnické vsuvky by neškodila. Například něco lidového namísto téměř trashových kopáků v závěru. Kytara je sice moc příjemná, jen na mě výjev struktury písně působí až technicky, což si myslím ani nebylo potřeba.

La Loba Ante Portas je na tom už o poznání lépe. Tam jako byste se zatoulali o několik století zpět. Jak příznačné, přenést se v dněšní době plné falešné politiky někam do krajiny diamantů a zapomenout na úskalí dnešního světa.

V příloze máte texty, jenž jsou i v angličtině a polštině. Je evidentní, že kapela zde celkově začala dbát o příslušné puntíkářství a je zde o poznání méně klišé, než tomu bylo v minulosti. Potřeboval bych jen víc záchytných háčků. Srdce, které prošlo popelem má v konceptu textů vytříbenou barvitost, která drží posluchače pevně v rukou. Zbytek už je na lidské představivosti samotné. V Továrně na Smrt je skvělá rocková tvář plná Floydovsko Tiamatovských noblesních pocitů. Tu a tam jako bych prosakovala i pop rocková aura formací typu Asia. Závěr prvního disku Quo Vadis Domine má v úvodu baladický chrakter, než začne rockující rovnice postupně vybroušena až do sošné finální chrorálové a zvonem dotaženéné inkoustové tečky.

Když vložíte do přehrávače druhý disk vychrlí se na vás šťavnatý gothic rockový náklep Signum Diabolicum, jenž má temně středověkou atmosféru. Nová verze Fantasmagorie zní jak magická ukolébavka a lehce se přibližuje k popové orientaci s klasickou rockovou kytarokresbou. Celkově když to sečtu na albu v podstatě nic nechybí, spíš naopak. Jsou k mání jak instrumentální vložky tak i řezavější kytarové riffy, rozmáchlé plochy kláves, nejrůznější typy chorálů, básnířství Hrabě R. X. Tháma. Potemělá dekadentní deklamace i starožitný hluboký Xpílův vokál, což si nakonec můžete přečíst uvňitř CD, na kterém se podílelo skutečně mnoho zajímavých osobností. Deska dokáže být i přirozeně provokativní, to zejména v textové složce a docela drsná, tak i něžná a uhrančivá. Pánové to udělali ve velkém stylu, tak já jsem se taky trošku rozjel, ať ta naše domácí gotika má docela grády, co říkáte. …

Bob Lučan Dekadent

(7/ 10)