RECENZE – GOTICKÁ DUŠE
BRATRSTVO LUNY WEB
autor: Jenny Nowak
Představovat JENNY NOWAK ve světě jemuž vládne čarokrásná Luna? . . . Netřeba! Neznalé lze pozvat přímo do lůna karpatských lesů (www.jennynowak.cz). Láska, nenávist, věčnost, smrt, tělo, duše . . . jsou jen zdánlivé protiklady tančící v příbězích spisovatelky milující kulisy tajemně mrazivých historických reálií a jejich alternativní výklady. Magie jako filosofie života. Vampyrismus jako jeden z jeho dalších . . . (metaforických?). . . rozměrů! Poetická čarodějnice JENNY kouzlící darem jazyka napsala originální recenzi na debutový počin BRATRSTVA LUNY, pro které je to velikou ctí!!!
Recenze Jenny Nowak: „Stará čarodějnice pod světlem Luny“
Na úvod: Nevím nic o hudbě a jsem víc než půlstoletá dáma beze špetky hudebního sluchu, která veškeré skladby hodnotí pouze vysoce odborným stylem líbí/nelíbí, baví/nebaví, o něčem/o ničem… Prostě ideální osoba na svém místě, jaké přísluší posuzování projektů gotických kapel.
Už při první skladbě se ale temná dušička zachvěje a začne se slastně protahovat v jemném vlnění toho pradávného podzemního proudu. Někdo mi šeptá do uší, že nejen bratrstva rodí se v krvi a dech draka odedávna vane nad těmi, kdo jsou ochotni vykročit ze své všednosti a začít mu naslouchat.
Z půlnoční strany se cvalem řítí jezdec na zdivočelém koni, prolétne jako přízrak s vlajícím pláštěm, jako mihnutí věčnosti… A jako záblesk věčné bláhové touhy, aby láska tak zoufale nebolela a kouzelný pohár zapomnění dokázal vymazat trýznivé vzpomínky. Třeba na ty, co odešli za daleký obzor, aby se už nikdy nevrátili. Nebo vrátili…? Odjakživa toužíme překročit ten práh cestou zpět, sníme o tom stejně jako se toho bojíme. Je to vrána, kdo přivádí naše mrtvé, nebo jen šelest černých křídel v nás?
Lépe je zaposlouchat se do hlasu potulného hradního zpěváka a pohárem vína, které nalije úslužné páže, otupit vědomí, že i jeho zpěv se nese přes propast času, že je jen vzpomínkou dnes už dávno zpráchnivělých kostí… Lépe je zahltit smysly zběsilým vířením na karnevalu bláznů, hýřit a pít a k ránu s někým padnout v opilém objetí. Tma přijde dřív než čekáš a s ní se po špičkách, lehkými krůčky přiblíží čarodějka. Není dobré se jí dívat do tváře, mohla by tě vzít s sebou mezi světy, mohla by tě nechat nahlédnout do očí a takový pohled mnohý smrtelník nepřežije… Snad jen ten, který se dívá vzhůru. A věří, že Světlo a Temnota, ty zdánlivé nesmiřitelné protiklady, jsou naopak nerozdílnou jednotou, vibrující v nekonečném souzvuku. Z ledových chodeb kláštera se nese pradávné poselství o tom, že všechno pomíjí – a všechno přetrvá…
Na závěr:
Na rozdíl od několika svých milovaných přátel (nebojte se, nebudu je jmenovat), si nemyslím, že „gotika třetího tisíciletí“ nutně musí pokrokově pojednávat o všem možném, jenom ne o tom, co – alespoň podle mě – ke gotice odedávna patří. Bez mučení přiznávám, že jsem zarytý staromilec, který ještě ke všemu nemá vůbec nic proti poháru sentimentu s kapičkou osvědčeného klišé. Proč ne? V mých zabydlených kulisách je mi dobře, chci poslouchat o hradech, úplňku, záhrobí a slzách, a je mi úplně jedno, že se nad tím jiní otřásají jako nad neuvěřitelným kýčem. Už dávno jsem přestala věřit, že někdo ví, co je to skutečné a jediné pravé umění, nebo že se podle takových názorů dokonce musím řídit. Pro mě je umění to, co mě povznáší, co mě rozechvěje a pootevře mi dveře do jinam, a to se bratříčkům Luny opravdu podařilo…
Jenny Nowak, 15. 2. 2008