Goethit, Sanctuary, Paesant, Nephilim, Ezechiel

Bratrstvo Luny se vrací s druhou dlouhohrající nahrávkou nazvanou tajuplně „Goethit“. V čem se novinka liší od svých předchůdkyň, a kam se gothic rockoví trubadúři z Kralup posunuli? Čtěte hned tři autorské pohledy redaktorů CZ Sanctuary.

Bratrstvo Luny – Goethit
Vydal: Lunart Records

Pohled: Paesant

Na otázku kdo, nebo co se skrývá za záhadným, ale fešným slovem „Goethit“, mi nová, stejnojmenná deska české gothic rockové kapely Bratrstvo Luny odpověď nedala. Vypomohl jsem si tedy vševědoucím internetovým dědem a dopátral se toho, že i přes na první pohled viditelnou asociaci výrazu „goth“, se jedná o minerál pojmenovaný podle německé básnické legendy, J. W. Goetheho. Minulý počin Bratrstva odkazoval posluchače na Ecca, nyní přichází s neméně tajuplným a romantickým Goethem. Můžeme jen odhadovat, který klasik to „odnese“ příště.

Začnu-li s hodnocením pěkně popořadě, nabízí se první obal alba, který svým dvaatřicetistránkovým rozsahem otevírá prostor k zamyšlení, co všechno musí hudebníci nabídnout za dárkové balení, aby se zlenivělý stahovatel vypravil do krámu a zakoupil originální CD. Musím přiznat, že se mi bohužel při psaní recenze nedostal do ruky, ale dle ukázek grafiky rotující v traileru alba se jedná o vcelku poutavý prototyp photoshopového dark artu.

Všech osm tracků, které „Goethit“ nabízí pod striktně goticko-romantickými názvy, tvoří dohromady přes tři čtvrtě hodiny kvalitního, studiem titěrně vyčištěného zvuku, okořeněného zábavně klišovitými hororovými výkřiky, vytím větru i vlkodlaka. Silné aranže, dýchající již z předchozího singlu „Nomen Rosae“, se rozvinuly do ještě pestřejší podoby. Ovšem kromě výše zmíněného si kapela odnesla na odřených bedrech do nové studiové nahrávky všechny kameny úrazu z dřívějších dob.

Nástup zpěvu po silně atmosferickém a procítěném intru skladby „Dejá Vu“ je, při použití gotické rétoriky, příjemný jako dřevěný kůl protínající zhýralé upírovo srdce. Barva hlasu v hlubokých polohách stále nepřeslechnutelně napodobuje Štěpánovský styl. V polohách vyšších sice sem tam vytváří zajímavé experimenty a úspěšně opisuje kytarové melodie, ale z démonické temnoty gothic rocku zas zbytečně spadává do obyčejného bigbeatového průměru. Nechtěně komický rozměr nabírá zabarvení hlasu v militaristické písni „Utrpení z přežití“, kde po výkřicích do megafonu (z politicky laděného hardcorepunku jako vystřižených) přichází  líbezný medový hlásek, ne nepodobný rozverným pěveckým výkonům Marka Ebena.

Největší problém ale zůstává v textech. Nedá se jim odepřít naprostá oddanost žánru gotické mystičnosti ani jistá duchovní úroveň, ale jednotlivé výjevy a symboly prošpikované odkazy na historické ikony působí dohromady jako náhodně slepená, nemotorně znějící dadaistická poezie. Možná, že právě takový byl záměr, ale v tom případě bohužel nepatřím k těm, co jej s dostatečně osvíceneckým přístupem ocení.

Na druhou stranu, nástrojovému ansámblu na tomto dlouhohrajícím médiu není téměř co vytknout. Rytmická sekce pracuje s precizní přesností a basová kytara navíc se svým bohatým prstokladem utváří výrazný, samostatně stojící prvek. Kytary se ve slokách pouští do příjemně zkreslených vyhrávek a v nejednom refrénu přitvrdí  tak, že po boku dusající dvojšlapky vyzrazují jasnou inklinaci ke „gothic metalu“. Znásobené zpěvy, stylizované do chorálů, mi zas nahrávají přímo na vzpomínky k dobám poslechu kapel typu Therion.

Jako jednotlivé fragmenty tedy hudební výkony a postprodukční práce působí na domácí poměry překvapivě dobře. Jako celek pro mne ale aktuální dílo Bratrstva stále postrádá  chytlavost a lepší stravitelnost textů, nápadný a lépe frázovaný vokál a především nějakou zřetelnější, vlastní příchuť celé tvorby.  Tu se mi totiž ani po opakovaném poslechu nepodařilo nasát.

Hodnocení: 50%

Pohled: Nephilim

Novinkové desce Bratrstva Luny předcházela nezvykle výrazná webmediální masírka a tak jsem byl na jejich novou desku opravdu zvědav. V paměti jsem měl ještě slibný sound rok starého EP „Nomen Rosae“, na kterém kralupští bohatýři nakročili směrem k osobitosti a vlastnímu pohledu na věc. A jak dopadl „Goethit“?

Na ploše sedmačtyřiceti minut dostanete vedle žánrově povinného intra sedmero skladeb, které vás postupně provedou světem výhradního autora textů a duchovního otce formace R. X. Tháma. V hudbě se nedočkáme žádného překvapení, soubor pracuje se stejnými postupy jako na debutu, spíš se dá hovořit o jisté monotónnosti jejich tvorby  a přešlapování na místě. Kapela už naštěstí téměř opustila bludiště jihlavského podzemí, výjimkou budiž druhá skladba v pořadí, „Karneval recyklovaných halucinací“, kde je inspirace Štěpánovou squadrou nepřeslechnutelná. Místy neúnosná délka jednotlivých kompozic spolehlivě zabíjí tu hrstku zajímavých momentů, kterou na desce najdeme (např. skvělé chorály v refrénu skladby „Tělo je chrám“).

Osobně také patřím k těm, kterým výkon vokalisty Bratrstva Luny k srdci nepřirostl a tak jej stále vnímám jako výraznou slabinu celého projektu. Výsledný zvuk desky je slušný, ale i tak lehce pokulhává za loňským, v Sonu vyleštěným EP. A to i přesto, že tentokrát byla použita podstatně širší paleta zvuků a jiných technických kudrlinek.

Podtrženo a sečteno, „Goethit“ slušný nabízí slušný gotický standard, ale víc čekat nemůžete. Poslechem tohoto alba jsem se zodpovězení otázky budoucnosti českého kytarového gothic rocku bohužel nedočkal.

Hodnocení: 50%

Pohled: Ezechiel

Pokud sledujete vývoj české temnější kytarové scény, nemohli jste kralupské Bratrstvo Luny minout – patří totiž do velmi skromné skupinky nových tuzemských kapel, následujících původní gothic rockové kořeny. Skromná však rozhodně není vydavatelská aktivita formace, každoročně prezentovaná iniciací nového přírůstku do řádu Bratrstva.  Tak jsme mohli roku 2007 slyšet debutovou „Gotickou duši“, následovanou EPčkem „Nomen Rosae“ o rok později, a aktuálně se k nám dostává i čerstvý „Goethit“. Ale dosti historie, a vykročme směle do současnosti.

Novinku otevírá fičivé vichernaté intro „Déjá vu“, propojené syntetickými výpady s druhým trackem, který dává možnost ochutnat nový sound kapely v celé paletě. Ve srovnání s pěkným kompaktním zvukem „Nomen Rosae“ je „Goethit“ o malinko nevyváženější (občasné nepoměry mezi nástroji), a to i navzdory faktu, že obě nahrávky vznikaly ve stejném studiu Kobdzey (že by to byl ten mastering v Sonu?).  Hlavními zvukovými rozdíly mezi „Goethit“ a „Nomen Rosae“ jsou o něco méně příjemný virbl a ve prospěch kláves potlačenější kytary. Na druhou stranu se novinku podařilo ozdobit bitím zvonů, vířením tympánů („Karneval recyklovaných halucinací“), piánem, atmosférickými plochami, akustickými nástroji, efektovanými kytarami a syntetizátorovými vyhrávkami („Vampyrismus psýché“, nebo album „Animals“ od Pink Floyd připomínající závěrečné sólo v „Arbiter Elegantiae“).

Co ovšem zůstalo, je vokál maestra Xpila, který se připomene hned zkraje první sloky „Karneval recyklovaných halucinací“, v níž stylizace působí téměř násilně (nebo jak říkají někteří: „jako parodie na Štěpána“). A podobných momentů „přehrání“, kdy je zpěvu obtížné uvěřit, se na „Goethitu“ najde povícero. Obecně zpěv a recitace tedy opět zafungují podle vkusu – buď je posluchače spokojeně přijme jako celek, anebo nikoliv. Naštěstí i pro druhou skupinku se najdou občerstvující momenty, kdy se Xpil dostává ke svému civilnějšímu projevu. Zejména dobře se podařilo sladit refrénové vícehlasy (především mocné sbory v „Tělo je chrám„ a „Arbiter Elegantiae“), které vokální složku nezřídka posouvají o příčku výše. I v otázce hlasu došlo k experimentům – snad poprvé se na nahrávkách Bratrstva Luny objevuje zkreslený vokál, hostující Anděl, či hrátky se stereem. Dlužno ovšem dodat, že distorze zpěvu s sebou (celkem logicky) nese úbytek srozumitelnosti a bez velkoryse pojatého 32 stránkového bookletu, doplněného stylovými a funkčními ilustracemi k písním, se někdy nehnete.

Tím se dostáváme k textům, jejichž charakteristická poetika se tentokráte zaměřila i na komentář dění v současném světě – to ovšem neznamená, že bychom byli ochuzeni o výlety do minulosti a pocty dávným básníkům, spisovatelům a dalším velkým postavám historie. Slova jsou inspirována množstvím děl a skutků těchto osobností a zřejmě i spoustou přečtené literatury. Ovšem ani na „Goethitu“ se nepodařilo vyvarovat některých dobře míněných, ne však zcela zvládnutých obratů, kdy je obsah přebit nuceně vzletnou formou, verše zaskřípou a vyškrábou v pečlivě budované atmosféře trhliny.

Hudebně se Bratrstvo Luny na aktuální nahrávce pustilo mnoha různými směry, a i když si na XIII. století při poslechu opět párkrát vzpomenete (například porefrénový kytarový riff v „Karnevalu recyklovaných halucinací“ může evokovat „Vampires“), není to tak často jako dříve. Na „Goethitu“ lze najít jak pro kapelu typičtější tempa („Vampyrismus psýché“) a téměř popové polohy (sloka „Tělo je chrám“), tak valivější, militantnější a tvrdší (úvodní kytary „Utrpení z přežití“), či „zatěžkanější“ momenty (sloky „Volání mrtvých básníků“ z dálky připomínající třeba Tiamat v období alba „Judas Christ“).

Tato pestrobarevnost a hledání dalších hudebních cest určitě slouží kapele ke cti, jen škoda, že se vlivem „naducané“ stopáže některých písní (tři sedmi- a dokonce jedna osmiminutovka) posluchač v desce tak trochu utápí – zejména proto, že za délkou songů stojí především četné opakování velmi podobných slok nebo vyhrávek. Podobné je to se sóly, která povětšinou nejsou špatná („Vampyrismus psýché“, občas připomenuvší téměř Oldfieldovskou rozechvělost), ale tak trochu roztahaná. Nepřehlédnutelnou položkou, která „Goethit“ natahuje, jsou i zvuková intérka a fade-outy u téměř všech písní.  Například ze sedm a půl minutové „Utrpení z přežití – Pacific Elegy“ zabírá minutu dvacet úvodní zkreslený řev, zfanatizovaný dav, koláž totalitních diktátorů a procesu s Miladou Horákovou, další půlminutu si pak vezme zvukové outro náletu. Výjimkou nejsou ani obdobně dlouhé dozvuky nástrojů. Zvukovými efekty se nešetřilo, kromě výše zmíněného si užijeme i celou řadu dalších doprovodných ozdůbek, z nichž nejlépe funguje do rytmu samplovaný pochod v kombinaci s megafonovou deklamací v „Utrpení z přežití“ (znáte „Waiting for The Worms?“).

Bratrstvo Luny se na „Goethitu“ vydalo novou, lepší produkcí dlážděnou cestou, vedoucí do žánrově barevnějších končin a aranží. Z kapely je (opět) cítit zapálení pro věc, píle a jistota svého počínání. Navzdory inovacím si totiž gothic rockoví trubadúři zachovávají svou původní tvář – tu tvář, která někomu ztěžuje poslech (Xpilova stylizace a osobité texty), a kterou naopak jiný bez výhrad ocení. Osobně je mi Bratrstvo Luny na „Goethitu“ nejsympatičtější v nejméně „hrané“ poloze „Stínu nad Toledem“.

Objektivně by novince neuškodil zásah dalšího producenta, který by pravděpodobně některé pasáže „zestručnil“. Samozřejmě ne každému songu sluší punková tříminutová stopáž, ale přesto – na tenký led sedmi (a více) minutových skladeb je třeba opravdu pořádná výzbroj, aby se člověk nezačal bořit. Jiný pohled na nový materiál však nejlépe ukáže jeho živá prezentace, na kterou se snad můžeme těšit již v příštím roce. Nechme se tedy překvapit.

Hodnocení: 55%